UČÍME SE BIOLOGII

Říši rostliny můžeme rozdělit do dvou podříší:

• podříše biliphyta
• podříše zelené rostliny

Do podříše biliphyta pak řadíme 2 oddělení:

• oddělení glaukophyta
• oddělení ruduchy

Podříši zelené rostliny můžeme rozdělit na dvě vývojové linie, které se pak dále dělí:

• vývojová linie zelené řasy
• vývojová linie streptophyta

Podříše biliphyta

Oddělení glaucophyta

Toto oddělení obsahuje dva druhy:

• Cyanophora paradoxa
  • Jedná se o bičíkovce se dvěma nestejně dlouhými bičíky.
• Glacocystis nostochinearum
  • Jedná se o kokální řasu.
  • V jejím protoplastu byly zjištěny rudimentární bičíky (zakrnělé) a pulzující vakuoly. Ty naznačují vazbu na bičíkaté předky.

V buňkách obou druhů jsou uloženy chloroplasty, které nazýváme cyanely. Jejich povrch je pokrytý peptidoglykanovým obalem, který je podobný buněčným stěnám sinic. Fotosyntetické pigmenty jsou podobné pigmentům sinic a ruduch. Tvoří je chlorofyl a, karoteny, xantofyly, alofykocyanin, fykocyanin a malé množství fykoerytrinu. Přítomnost cyanel (chloroplastů) v eukaryotických buňkách podporuje teorii endosymbiotického původu těchto chloroplastů.

Oddělení ruduchy

Ruduchy mají jednobuněčné, vláknité nebo plošně listovité stélky, které jsou uniaxiální (na průřezu mají jedno vlákno) multiaxiální (na průřezu více vláken) nebo heterotrichální (mnohobuněčná). Buňky heterotrichální stélky bývají spojeny pomocí pórů. Stélky některých mořských ruduch jsou kalcifikované (obsahují vápník).

Obal chloroplastů je tvořený dvojicí lipoproteinových membrán, které neobsahují peptidoglykany. Tylakoidy jsou jednotlivé a na jejich povrchu se nacházejí fykobilizomy, které obsahují fykobilinové pigmenty. Kombinaci fotosyntetických pigmentů tvoří chlorofyl a, karoteny, xantofyly a fykobiliny. Výsledná barva chloroplastů závisí na poměru pigmetů. Barva chloroplastů může být jasně červená, šedozelená až modrozelená.

Zásobní látkou ruduch je florideový škrob. Jeho zrnka jsou uložena v cytoplazmě. Buněčná stěna obsahuje mikrofibrilární celulózu a amorfní polysachridy. Agar a karagen jsou koloidní látky, které se získávají z buněčných stěn ruduch a využívají se v mikrobiologii, potravinářském a farmaceutickém průmyslu.

Volně žijící bičíkovci ani bičíkatá stádia se v životním cyklu ruduch nevyskytují. Pohlavní proces je oogamický. Oplození samičího karpogonu (vaječné buňky) zajišťují nahé samčí gamety (spermacie), které jsou pasivně unášeny vodou. Životní cyklus je zpravidla haploidní (tzn. vzniklý karpogon dává vznik diploidním karposporám).

Ruduchy žijí hlavně v moři. Sladkovodní druhy se vyskytují jen v malé míře.

Zástupci

Některé jednobuněčné ruduchy najdeme v biotopech s extrémními podmínkami. Např. ruducha cyanidium roste při teplotě 55 – 60°C a pH 2 – 3 v Yellowstoneském národním parku.

Druh Porphyra (nori) je ve velkém pěstován v Japonsku nebo Číně a je významným doplňkem jídelníčku.

Podtřída Bangiophycideae

Jedná se o jednodušší, hlavně jednobuněčné nebo vláknité ruduchy. Chloroplast je většinou jeden, laločnatý s velikým pyrenoidem a vyplňuje téměř celou buňku.

Druh bangia

Tento druh má jednoduché nevětvené vlákno. To tvoří jasný červený pruh na substrátu nad hladinou jak sladkých, tak slaných vod.

Podtřída Florideophycideae

Jedná se o ruduchy s mnohobuněčnými a makroskopickými stélkami. Mohou mít jak uniaxiální, tak multiaxiální typ stélky. Buňky obsahují několik terčovitých nebo páskovitých chloroplastů bez pyrenoidů.

Compsopogon

Jedná se o tropický rod, který se u nás velmi často vyskytuje v akváriích.

Hildenrandia rivularis

Je to druh, který se vyskytuje na kamenech v mělkých částech středních úseků řek. Má karmínově červené stély, které jsou přirostlé celou svou délkou a nedají se tak oddělit.

Rod batrachospermum

Česky žabí símě. Název je odvozen od toho, že stélka těchto zástupců se při povrchním pozorování podobá žabím vajíčkům.

• batrachospermum moniliforme – nejrozšířenější druh, rostoucí v chladné a rychle proudící vodě

Rod lemanea

Dorůstá délky 15 cm a jeví se jako tlusté černé chlupy s uzlinami. Tento rod je indikátorem čistých potoků, determinující dolní část pstruhového pásma. Nejznámější druhy:

• Leanea torulosa
• Lemanea nodosa
• Lemanea fluviatilis

Podříše zelené rostliny

Kombinaci fotosyntetického pigmentu tvoří u zelených rostlin dva chlorofyly (chlorofyl a a b), karoteny a xantofyly. Naopak fykobiliproteiny vždy chybí. Chloroplasty zelených rostlin jsou obaleny dvěmi membránami a obsahují tylakoidy. Ty jsou u zelených ras uspořádané do lamel a u vyšších rostlin jsou uspořádané do gran.

Nové pojetí této podříše vychází z vývojové příbuznosti mezi zelenými řasami a vyššími rostlinami.

Podříši zelené rostliny můžeme rozdělit do dvou vývojových linií:

• vývojová linie zelené řasy
• vývojový linie streptophyta

Vývojová linie zelené řasy

Zelené řasy mají jednoduché stélky. Rozmnožují se tzv. mitózou, kdy během jaderného dělení zůstává jaderná obálka zachována. Obsahují také fykoplast, který zajišťuje oddělení dceřinných protoplastů.

U zelených řas najdeme skoro všechny typy stélek (kromě stélek rizopodové).

Bičíkaté stádium životního cyklu zelených řas mají podobnou styvbu bičíků jako volně žijící bičíkovci. Jejich povrch je téměř hladký bez mastigonem. Třídy zelených řas se liší stavbou bičíkového aparátu.

Životní cyklus je haplontní. V rámci tohoto cyklu můžeme pozorovat haploidní i diploidní mnohobuněčná stádia. Převažuje u nich nepohlavní rozmnožování, které je zajištěno pomocí zoospor s bičíky nebo nepohyblivých rozmnožovacích buněk. Zygota, která vzniká po splynutí gamet, je většinou jedinou diploidní buňkou v životním cyklu zelených řas.

Jedná se většinou o vodní rostliny, ale známe i některé druhy, které žijí v povrchových vrstvách půdy nebo na borkách stromů a povrchu skal.

Vývojová linie Streptophyta

Jedná se o největší skupinu zelených rostlin. V průběhu buněčného dělení vzniká mikrotobulární systém (fragmoplast), který odděluje dceřinné protoplasty a napomáhá vzniku buněčné destičky.

V životním cyklu některých druhů najdeme bičíkaté buňky (zoospory), které slouží k nepohlavnímu rozmnožování. Povrch bičíkatých buněk a často i povrch bičíků je pokrytý drobnými šupinkami z polysacharidů.

Vývojová větev parožnatky představuje jakousi přechodovou supinu mezi zelenými řasami a vyššími rostlinami. Významným zdokonalením streptofyt je anatomická i funkční diferenciace rostlinného těla. Tato diferenciace suchozemský život.