UČÍME SE BIOLOGII

Rostlinné orgány

U semenných rostlin rozlišujeme dva typy orgánů:

• orgány vegetativní
• orgány generativní (reprodukční)

Orgány vegetativní

Patří mezi ně kořen, stonek a list. Většinou se dají rozlišit již v zárodcích v semenech. Zajišťují výživu a růst a mají význam pro udržení individuálního života. Jejich hlavní funkce je výživa a růst a mohou umožňovat i vegetativní rozmnožování (např. pacibulky lilie).

Orgány generativní (rozmnožovací)

Jejich hlavní funkcí je rozmnožování rostlin. Rozmnožovací orgány semenných rostlin jsou listového původu. U nahosemenných rostlin jsou většinou uspořádány do šišticových útvarů. U krytosemenných rostlin tvoří podstatnou součást květu. Mezi generativní orgány patří květ, plod a semeno.

Kořen

Složitě utvářený mnohobuněčný kořen (radix) se vyskytuje až u kapraďorostů a u rostlin semenných. Soubor všech kořenů vytváří kořenovou soustavu, která upevňuje rostlinu v půdě. Hloubka, do které kořeny prorůstají, závisí na druhu rostliny, na vlastnostech půdy a hlavně na výšce podzemní vody.

Kořenová soustava dvouděložných rostlin a většiny nahosemenných rostlin je tvořena hlavním kořenem, ze kterého vyrůstají kořeny postranní. Tento typ kořenové soustavy se nazývá alorhizie.

Hlavní kořen jednoděložných rostlin brzy zastavuje svůj růst a jeho funkci přebírají kořeny náhradní (adventivní), které jsou někdy označované jako přídatné. U většiny rostlin jednoděložných a u kapraďorostů tak vzniká kořenová soustava svazčitá, která je tvořena kořeny, které jsou po celé délce stejně tlusté (druhotně netloustnou) a většinou jsou málo větvené. Tento typ kořenové soustavy se nazývá homorhizie.

Náhradní kořeny mohou vznikat jak na stoncích, tak i na listech. Této schopnosti se využívá při vegetativním rozmnožování (např. u révy vinné). Stejného původu jsou pak i příčepivé kořeny (např. u břečťanu), které umožňují přichycení rostliny na podložku.

Mnoho kořenů obsahuje zásobní látky. Na kořenech rostlin z čeledi bobovitých se vytváří hlízky, které obsahují symbiotické bakterie, které jsou schopné využívat vzdušný dusík pro syntézu bílkovin.

Tvary kořene

Nitkovitý kořen

Někdy nazývaný vláskovitý kořen. Je tenký a poměrně dlouhý. Najdeme ho např. u klíčících rostlin.

Válcovitý kořen

Válcovitý kořen je v celé své délce přibližně stejně tlustý. Najdeme jej např. u křenu nebo lékořice.

Vřetenovitý kořen

Vřetenovitý kořen najdeme např. u mrkve.

Kuželovitý kořen

Kuželovitý kořen je protáhlý a postupně se zužuje. Najdeme ho např. u petržele a u většiny stromů.

Srdcovitý kořen

Srdcovitý kořen je krátký a tlustý. Najdeme ho např. u buku.

Řepovitý kořen

Řepovitý kořen je krátký a dole náhle zúžený. Najdeme ho např. u řepy.

Hlíznatý kořen

Hlíznatý kořen najdeme např. u vstavačovitých rostlin (orchideje).

Chůdovitý kořen

Chůdovitý kořen má opornou funkci (např. u kukuřice). Mohou fungovat také jako pneumatofory (dýchací kořeny), např. u pandánu, který roste v bažinách.

Modifikace kořene

Podle funkce se kořeny modifikují a rozlišujeme několik různých modifikací.

Kořeny sací

Jedná se o tzv. kořenové vlášení. Je uspořádané k přijímání živin rozpuštěných ve vodě.

Kořeny zásobní

V zásobních kořenech se hromadí zásobní látky. Jedná se např. o ztlustlé kořeny mrkve, nebo kořenové hlízy jiřinky. Někdy mohou zásobní kořeny splynout se ztlustlou částí stonku a vytváří se tzv. bulva (např. celer nebo řepa cukrovka).

Haustoria

Haustoria vytváří kořeny parazitů a poloparazitů. Jsou schopná vysávat živiny přímo z dřevní části hostitelské rostliny. Najdeme je např. u jmelí.

Vzdušné kořeny

Vzdušné kořeny přijímají převážně vzdušnou vlhkost. Často obsahují i chloroplasty a mají tak i vyživovací schopnost. Často je najdeme u tropických a subtropických rostlin (např. monstera).

Dýchací kořeny (pneumatofory)

Konce dýchacích kořenů vyčnívají nad povrch půdy a umožňují dýchání bažinných rostlin (např. pandán).

Chůdovité kořeny

Chůdovité kořeny mají opornou funkci a mohou fungovat i jako pneumatofory. Časté jsou u mangrovových porostů. U nás je najdeme např. u kukuřice.

Kořeny stahovací (kontaktrilní)

Stahovací kořeny se během vývoje zkracují, díky čemuž zatahují rostlinu hlouběji do půdy (např. u cibulovin).

Vnitřní stavba kořene

Vnitřní stavba kořene vyplývá z jeho hlavních funkcí (tj. funkce vyživovací a upevňovací). Na povrchu se nachází pokožka (rhizodermis), která je tvořena jednou vrstvou krycího pletiva s těsně k sobě přilehlých buněk bez průduchů. U pokožky chybí kutikula.

Pod pokožkou najdeme vrstvu primární kůry (cortex), která je tvořena základním pletivem s živými buňkami. Primární kůra se skládá z exodermis (vnější vrstva, zpravidla jednovrstevná), mezodermis (střední vrstva, obvykle z parenchymatických buněk s mezibuněčnými prostory) a endodermis (vnitřní vrstva s typicky ztlustlými buňkami).

Pod endodermis pak najdeme perikambium, ve kterém se zakládají adventivní kořeny. Na vrcholu kořene je potom kořenová čepička (kalyptra).

Hospodářský význam kořene

Kořeny velkého množství rostlin mají pro člověka značný hospodářský význam.

Kořeny některých rostlin využíváme jako potraviny (např. kořenová zelenina – mrkev, celer, křen, petržel).

Používáme je také jako surovinu pro potravinářský průmysl (např. řepa cukrovka, čekanka).

Některé se využívají pro výrobu léčiv (např. rulík, lékořice, všehoj ženšenový) nebo drog.

Využíváme je také jako krmivo pro hospodářská zvířata (např. krmná řepa.