UČÍME SE BIOLOGII

Kmen bičíkovci

Bičíkovci jsou prvoci, jejichž pohyb je uskutečněn pomocí bičíků. Bičík může být jen jeden, nebo jich může být více. Bičíkovci přijímají potravu osmoticky nebo v povrchové membráně vytvářejí drobné váčky, do kterých pohlcují drobné částečky. Takovému příjmu potravy říkáme pinocytóza. Vzácně pak u bičíkovců dochází k pohlcení větší kořisti (fagocytóza).

Většina bičíkovců žije ve vodě (sladké i slané), ve velmi vlhké půdě nebo mechu. Některé druhy však pronikly do těl mnohobuněčných živočichů buď jako paraziti nebo symbionti.

Člověka napadá např. trypanozoma spavičná (z třídy bičivky), která je přenášena mouchou tse-tse (žije v Africe v bažinných oblastech). Trypanozoma způsobuje spavou nemoc, která v mnoha případech končí smrtí. Postupně napadá nervovou soustavu a dochází k celkovému vyčerpání organismu.

Dalším parazitickým druhem je např. bičenka poševní (z třídy trichomonadida). Přenáší se pohlavním stykem a způsobuje výtoky. U těhotných žen způsobuje řadu problémů, které mohou vést ke spontánnímu potratu. Zástupci třídy trichomonadida (včetně bičenky) jsou buňky s více bičíky a podélným axotylem (pevné vlákno), který vyztužuje buňku.

Zástupci z třídy brvitek žijí v úzkém symbiotickém vztahu s všekazi. Brvitky pomáhají všekazům trávit celulózu z jeho potravy. Ani jeden z partnerů by bez druhého nepřežil.

Lamblie střevní (z třídy dipploonadida) způsobuje střevní onemocnění, zejména u dětí. Lamblie napadá buňky tenkého střeva, na které se přisaje. Infekce je způsobena perorálně (ústy) při špatné hygieně.

Kmen krásnoočka

Krásnoočka (někdy též eugleny) jsou jednobuněční bičíkovci, kteří jsou blízce příbuzní s třídou kinetoplastida z kmene bičíkovců. Často vytváří odpočívající (palmelová)stádia, což jsou nepohyblivé buňky žijící ve slizu. U pohyblivých buněk pak najdeme na předním konci dva bičíky, které vyčnívají z dutiny zvané ampula. U některých rodů najdeme také vlákno s parakrystalickou strukturou, která je citlivá na světlo.

V přírodě najdeme krásnoočka, která ve svých buňkách obsahují chloroplasty, které získali sekundární endosymbiózou. Fotosyntetický pigment tvoří kombinace chlorofylu a + b, karoteny (oranžové) a xantofyly (žluté). Chloroplasty lze z buněk krásnooček trvale nebo přechodně odstranit.

V živých buňkách krásnooček můžeme pod mikroskopem pozorovat tzv. stigma. Jedná se o drobné tělísko červené barvy, které se podílí na fototaktických pohybech (pohybech buňky za světlem). Krásnoočka jsou, co se výživy týče, chemoheterotrofní nebo mixotrofní.

Povrch buněk je pokrytý speciálním obalem, tzv. pelikulou. Pelikula je tvořena spirálovitě vinutými proteiny, které jsou uložené těsně pod plazmatickou membránou.

Krásnoočka žijí ve sladkých vodách s různými fyzikálně-chemickými vlastnostmi i různým znečištěním. V moři se vyskytují méně často.

Kmen kořenonožci

Kořenonožci (rhizopoda) jsou jednobuněční prvoci. Jejich výživa je chemotrofní a jsou to buď saprofyté (využívají rozkládající se části těl organismů), nebo fagotrofové (pohlcují části organismů, nebo celých organismů).

Kořenonožci vytvářejí tzv. panožky, které vznikají díky kontrakci vnější vrstvy cytoplazmy. Tyto panožky pak používají k pohybu, ale i k příjmu potravy pomocí fagocytózy.

Kořenonožce najdeme hlavně ve vodním prostředí, ale vyskytují se i v půdě nebo vlhkých mechách. Některé druhy měňavek pak pronikly i do těl mnohobuněčných živočichů. Měňavka úplavičná např. způsobuje měňvkovou úplavici, která je charakteristická silnými a často krvavými průjmy.

Někteří kořenonožci si vytvářejí schránky. Mezi nejjednodušší patří schránky vytvořené z drobných částeček substrátu. Tyto schránky si vytváří např. krytenky. Naopak dírkonošci žijící v mořích si vytváří vápnité schránky.

Kmen diktyostelidy

Ve vegetativním stavu (období, kdy jsou aktivní a rozmnožují se) mají nějčastěji podobu haploidních bezblanných myxaméb. Tyto myxaméby vytvářejí panožky. Diktyostelidy, která mají bičíky, panožky nevytváří.

Výživa diktyostelid je holozoická, tzn. pohlcují kvasinky, bakterie nebo houbové spory. Rozmnožování probíhá na principu podélného dělení.

Diktyostelidy jsou převážně půdní organismy. Hojně se vyskytují v půdě listnatých lesů a v některých typech zemědělských půd. V přírodě mají význam v biologii půd. V laboratoři se pak používají jako modelové organismy v genetických nebo biochemických studiích.

Kmen hlenky

Hlenky jsou prvoci houbového charakteru, ale nevytváří podhoubí (mycelium). Jejich vegetativní stádium představuje nejprve pohyblivé jednojaderné a haploidní myxaméby nebo myxomonády se dvěma bičíky. Myxaméby ani myxamonády nemají buněčnou stěnu a vyživují se pohlcováním jiných drobných organismů (např. bakterie nebo kvasinky). Po nějaké době se myxaméby/myxamonády začnou shlukovat, navzájem splývají a vytváří tak mnohojaderné, pohyblivé plazmodium, které je často barevné a viditelné okem. Toto splývání můžeme považovat za rozmnožovací proces.

Za určitých podmínek se plazmodium přemění ve fruktifikační orgnán (sporokarp), který představuje reprodukční fázi životního cyklu. Sporokarpy mají různé tvary, které jsou charakteristické pro daný rod. Rozlišujeme 3 základní typy sporokarpů:

• sporangia – drobné a stopkovité sporokarpy
• aethalia – větší, široce přisedlé sporokarpy kulovitého nebo polštářkovitého tvaru
• plazmodiokarpy – síťovitě žilnaté, přisedlé sporokarpy nepravidelného tvaru

Hlenky jsou celosvětově rozšířené organismy. Fruktifikují (vytváří sporokarpy) ve vlhčích a teplejších obdobích roku na tlejícím dřevě, listí nebo odumřelých lodyhách bylin.

V našich lesích najdeme hlavně kulovité, ze začátku růžové sporokarpy. Najdee je hlavně na trouchnivějících kmenech nebo pařezech. Tyto sporokarpy patří hlence vlčí mléko obecné.

Dalším běžným druhem je slizovka prášková s bílými, polštářkovitými sporokarpy.

Hlenky byly dříve řazeny mezi houby. Dnes je díky výzkumům řadíme mezi prvoky.